Velikonoce pro mě byly vždy mnohem hůře uchopitelné svátky než Vánoce.
Vánoční příběh o narození Spasitele je člověku lidsky blízký. Narození dítěte je zkrátka takovou jednoduše radostnou událostí, srozumitelnou všem.
Naproti tomu hřeby Velkého pátku až příliš bolestně zasahují duši člověka a vyvolávají vzpomínky na to, co ze svých životů chceme často vytěsnit - utrpení a smrt. Velikonoční příběh je pro nás určitým způsobem divný.
Kristus říká učedníkovi, který uťal ucho veleknězovu sluhovi: "Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?" (Mt 26, 53). Myslím, že většina z nás by byla docela ráda, kdyby Ježíš ty anděly povolal, svým protivníkům prostě naprášil kožich a ujal se vlády nad světem. To by byl konec Velikonočního příběhu, kterému bychom asi docela dobře rozuměli.
Jenže místo toho Kristus přijímá své utrpení i potupnou smrt. Třetího dne sice vstane z mrtvých, takže se nedá hovořit o tom, že by prohrál, ale ani toto není nějaký obvyklý a srozumitelný konec. V našem okolí, na stránkách knih i na filmovém plátně se již mnoho lidí narodilo, zemřelo, ale kolik jich vstalo z mrtvých? Po nějakém čase navíc Kristus odchází z tohoto světa k Otci, aby po sobě zanechal jen své učedníky a rodící se církev. Na okraj připomínám, že to nebyli žádní bezchybní lidé: Petr jej zapřel, většina učedníků se na Golgotě neukázala, sv. Pavel jej nejprve pronásledoval...
Zvláštní, zvláštní, zvláštní. Velmi mě to upozorňuje na fakt, že Ježíšův příběh není z tohoto světa, ale je dílem Božím. Kristus vlastně ponechal svůj příběh otevřený, ponechává růst koukol s pšenicí. Koncem Kristova příběhu je otevřená náruč, otázka, která se nese přes staletí a bude znít až do Jeho druhého příchodu: "Co ty člověče? Jak ty odpovíš na mou lásku?"
Konec nekonec Ježíšova života je místo, které je pro všechny časovou bránou. Ježíš nevyřešil stav lidstva jednou provždy. Ježíšův příběh se neuzavřel před dvěma tisíci lety v Palestině. Ježíš se mě ptá tady a teď.
Lukáš Válka